Včela a slunce je nerozlučná dvojice. Kromě toho, že první sluneční paprsky spolehlivě vytáhnou holky ven z jejich příbytků, potřebuje včela slunce nezbytně pro svou orientaci. Za dlouhá staletí evoluce si včely vyvinuly svůj vlastní, na slunci závislý, systém orientace v prostoru. Je založen na tom, že včela umí rozpoznat úhel dopadu polarizovaných slunečních paprsků do svých složených očí. Zjednodušeně řečeno, pokud potřebuje letět rovně, letí tak, aby paprsky dopadající do očí byly pořád pod stejným úhlem

Jen, protože se bavíme o včelách, je celý mechanismus navigace trochu sofistikovanější. Včela musí umět odečíst i časový posun. Má totiž takzvanou topografickou paměť. Znamená to, že pokud ji například zavřete jeden večer, v tmavém úlu, do tmavého sklepa a třeba čtvrtý den ráno ji vypustíte, okamžitě si do svého „mozkového procesoru“ vloží čas, který strávila v úlu a vyhodnotí na základě tohoto časového údaje pod jakým úhlem vůči slunci má v daný čas namířit. Pak vyletí nahoru do vzduchu, natočí se tak, aby sluneční paprsky dopadaly do jejích očí pod správným úhlem a namíří si to neomylně ke svému příbytku. O přesnosti její navigace svědčí i to, že pokud by jste například po dobu jejího nedobrovolného věznění posunuli domovský úl třeba o půl metru, bude vracející se včela přistávat na původní místo. Kam se přesností hrabe lidská GPS navigace!

Jiná situace může nastat, pokud vám včelka vlétne pootevřeným oknem nebo dveřmi do bytu. Často to vypadá, že nechce vylétnout ven a schválně divoce nalétává na jeho lidské obyvatele. Ve skutečností za její zmatené poletování mohou prosklené okenní tabule, které lámou přes ně procházející sluneční paprsky nepravidelným způsobem do mnoha různých směrů. Nebohé včelce to způsobí v navigačním systému pěkný „guláš“….Je to jakoby jí každou miliontinu sekundy ukázal jiný směr k domovu. Není divu, že je za této situace neskutečným způsobem stresovaná. Jen dlužno podotknout, že za jejím stresem je opět člověk a jeho umělé prostředí. Proto v této situaci, prosím, otevřete okno nebo dveře, aby včelka měla možnost odlétnout. Až si pak budete pochutnávat na čerstvých třešních nebo jablku tak si vzpomeňte, že se rodí právě díky včelám….!!

Téměř každý obyčejný „nevčelař“ si opylování včelou medonosnou představuje jako něco samozřejmého a snadného…… Existují však plodiny, které včelám činí opravdu veliké potíže s opylením. Naše pruhované kamarádky musí často vyvinout značné úsilí aby splnily své „poslání“ a někdy ani to nezaručí úspěch. Typickým příkladem by mohla být vojtěška. Jde o častou, na poměrně velkých plochách pěstovanou pícninu, ale u nás převažující včela Apis mellifera carnika (včela medonosná kraňská) má s jejím opylením veliký problém a dokáže ji opylit pouze z 1 – 2%....... Mechanický systém blizny a pestíku této rostliny je totiž složen do podoby vystřelovacího mechanismu, který, jakmile chce včela květ otevřít, se uvolní a včela od něj inkasuje hodně prudkou ránu do sosáková jámy (podobně jako boxer do brady) o síle 10 krát větší než je její váha. Není proto divu, že včely nerady navštěvují květy vojtěšky přímo přes tento nástražný systém a raději zvolí kradení nektaru „napíchnutím“ z boku květu bez opylení. Jisté druhy včel samotářek si však dokážou se šibalskou vojtěškou poradit a starají se tak o její úspěšné opylení. I to je další důvod proč podporovat „hnízdění“ nejen našich domácích pruhovaných mazlíčků, ale i jejich celoživotně osamocených kamarádek…Příroda zkrátka nám, "pánům tvorstva", neustále dává najevo svoji převahu a náskok v řešení všech situací. Je potřeba jen pokorně sklonit hlavu a naslouchat jí!!